Vítejte na webových stránkách ČSSD Brno-Židenice.

Najdete zde aktuální informace o našich aktivitách v Brno-Židenice a kandidátech ČSSD za Brno-Židenice.

 


Osobnosti městské části Brno–Židenice roku 2013

So 18.01.2014 20:48

Dne 22. listopadu 2013 se v Kapitulní síni Vojenské nemocnice konal Večer osobností městské části Brno-Židenice, kde byli za svou významnou činnost oceněny osobnosti Židenic roku 2013. Celým večerem přítomné provedl slovem Mgr. Viktor Janč a o hudební doprovod slavnostního ceremoniálu se postaraly Moravské žestě, které zahrály jak klasickou hudbu tak i populární taneční skladby od Karla Valdaufa.

 

Významnými osobnostmi pro rok 2013

byli jmenováni

Věra Dujíčková in memoriam

František Bouda in memoriam.

 

Věra Dujíčková – rozená Dedková žila v Brně od počátku šedesátých let minulého století. Celý život pracovala jako úřednice.

V období protektorátu, které bylo pro celý národ v jeho historii nejtěžší a nejnebezpečnější se Věra Dujíčková odmítla řídit zákazy, či nařízeními gestapa, a stejně statečně se k okupaci stavěla i její matka Marie Dedková, dcera Drahomíra nebo jejich teta. Byly napojeny na partyzánskou skupinu operující v prostoru Zašové pod velením Ludvíka Kubjáta. Spolu podporovaly skupinu kpt. RA Ivana Stěpanova – (padl v dubnu 1945), pozdějším komisařem I. čs. partyzánské brigády J. Žižky, či na skupinu partyzánů pod velením poručíka N.A. Suchova. Jako skladní v provizorně zřízené nemocnici Konviktu ve Valašském Meziříčí, kde pracovala, obstarávala pro partyzány životně důležité léky, obvazy, potravinové lístky, kuřivo a jiné věci. Takto činila od listopadu 1944 až do osvobození naší vlasti. Věra Dujíčková odvedla v této nejtěžší době pro náš národ tu nejnebezpečnější práci, kdy šlo doslova na každém kroku o životy celé rodiny, ale i těm, kterým statečně a nezištně pomohla. Nenápadná a skromná žena odvedla práci, která byla v dané době velmi důležitá.

Kde je její místo i po válce věděla rovněž. Celý život až do posledních dnů byla členkou ČSBS a Čs.OL. Opustila nás tiše koncem července 2013 po vleklé nemoci v 87 letech.

 

František Bouda - se narodil 6.4.1916  ve Vídni manželům Aloisi a Františku Boudovým, kteří tam byli za prací. Měl o šest let starší sestru Hildegardu. Rodina se pak přestěhovala z Vídně do Košic na Slovensko. František zde vystudoval měšťanskou školu a vyšší průmyslovou školu strojní. Absolvoval prezenční vojenskou službu u 37. pěšího pluku v Levoči, dále kurz pro aspiranty pěchoty v Milovicích, poté ve Vyškově. V období mobilizace byl velitelem čety lehkých tanků Pluku útočné vozby 2 ve Vyškově. Absolvoval vojenskou akademii v Hranicích.

Rodina Boudových žila v Brně Židenicích na ulici Nezamyslova 14. František pobýval i ve Svatoplukových  kasárnách v Židenicích.

Koncem roku 1939 odešel z protektorátu a přihlásil k československé zahraniční armádě v jihofrancouzském Agde. Byl přemístěn k 9. rotě 2. československého pěšího pluku a poté k 11. rotě a současně ustanoven velitelem čety. Absolvoval kurs Obrany proti letadlům a byl přemístěn k pomocné rotě 2. československého pěšího pluku.

Na lodi Forbin se dostal do Anglie a byl zařazen k 1. československé samostatné brigádě. Od roku 1941 byl na vlastní žádost přemístěn k RAF. Po absolvování navigátorského výcviku působil u 311. československé a 21. britské bombardovací perutě. Za svého působení u britské bombardovací perutě podnikli společně s letcem Josefem Stránským 11 ofenzivních akcí. Byli např. prvními československými letci, kteří v den zahájení spojenecké invaze operovali nad nepřátelským územím.

František Bouda s Josefem Stránský zahynuli 21. června 1944 při operační akci proti nepřátelským pozemním cílům v Normandii.

Za svoji statečnost byl vyznamenán:

Čs. medailí Za chrabrost před nepřítelem (22. 5. 1944),
Československým válečným křížem1939 in memoriam

V roce 1991 byl rozkazem ministerstva obrany povýšen do hodnosti  podplukovníka in memoriam

 

Čestné uznání pro rok 2013 obdržel

Ing. Drahomír Pěnčík.

 

Ing. Drahomír Pěnčík – se narodil 10.9.1923 v Brně-Židenicích na ul. Táborská 133 ve dvorním traktu rodiny Patkových. V rodině nebylo peněz nazbyt, rodiče byli oba tovární dělníci a v době krize zažili i nezaměstnanost. Bydlela s nimi i stařenka (babička) Humpolíková. Pan Drahomír byl nejmladší ze tří dětí, měl ještě bratra Jindřicha automechanika a sestru Marii švadlenu.

Chodil do obecné školy na ul. Táborská a poté na čtyřletou měšťanku na ul. Kamenačky č.4, kde byl jeho třídním učitelem Rudolf Ambrex mistr republiky v boxu a výborný učitel.

Když bylo panu Drahomírovi 12 let zemřela mu maminka a o dva roky později i tatínek. Vychovala ho sestra a babička ve velmi skromných podmínkách. Po ukončení základního vzdělání se vyučil strojním zámečníkem u  firmy Aparaka Komárov. Po vyučení byl za okupace v roce 1943 totálně nasazen do lágru poblíž koncentračního tábora Mauthausen v Nibelungenwerke Hermann Göring, pobočka u rakouského města Linz, kde se vyráběly tanky zn. Panther a Tiger. Práce byla 12-16 hodinová, k jídlu byla hlavně vařená řepa. V těchto podmínkách vytvořil jeho mladý italský přítel portrét pana Drahomíra a jeho přítelkyně Jarmily na cigaretovém papíru podle fotografií v malém medailonku. Ty měl pan Drahomír u sebe při všech příležitostech, též při spojeneckém náletu na lágr, kdy se mu podařilo utéct. Rakouští železničáři ho propašovali na moravské hranice, odkud šel pěšky do Mohelna, kde se skrýval u místní rodiny. Po okupaci se vrátil do Brna.

V roce 1946 se oženil s Jarmilou Krausovou ze Židenic, bydlela tehdy na ul. Juliánova nyní Bělohorská 36. Vychovávali spolu dceru Drahomíru. Ta byla profesorkou angličtiny na jazykové škole v Brně a odbornou asistentkou na katedře západních filologií URŠ Prešov. Nyní žije od roku 1979 v Anglii, kde je provdána.

Pan Pěnčík v roce 1986 náhle ovdověl.

V letech 1945 – 1962 bydlel na ul. Bělohorská 43 poté v č. 45. Od roku 2009 bydlí v Domově důchodců na Nopově ulici v Židenicích.

V roce 1947 nastoupil do První brněnské strojírny jako strojní zámečník, postupně si zde doplnil vzdělání maturitou, dále studiem na Pedagogickém institutu v Brně a stal se vedoucím odborné výchovy. Poté se věnoval odborné výchově pracujících a zvláště v letech 1957-1961 bylo jeho snahou povýšit stávající podnikové vzdělání pracujících na úroveň státního odborného školství. Při své snaze se ze začátku potýkal s nevolí referentů Ministerstva školství, kteří jeho snahu považovali za nežádoucí s odůvodněním, že na podnikových vzdělávacích zařízeních není dostatek vysokoškolsky vzdělaných pracovníků připravených k pedagogické činnosti. Po řadě jednání a apelacích na nejvyšších místech se nakonec MŠ rozhodlo, že podporuje a schvaluje zrovnoprávnění Podnikových technických škol se středními odbornými školami a jejich absolventi mohou pokračovat ve studiu na vysokých školách technického směru. Poté se zaměřil na realizaci zavedení Podnikového strojírenského institutu – PSI, jako nejvyššího studia pracujících přímo v podmínkách podniku. I tento nelehký úkol, který vyžadoval mnoho sil, se mu podařilo úspěšně završit.

V roce 1970 v období normalizace byl k 1.7.1970 v První brněnské strojírně odvolán z funkce vedoucího odboru a vzdělávaní.  Do důchodu odešel 30.9.1983 jako samostatný technolog v Divizi automatizace. Dne 8.12.1990 byl rehabilitován a byla mu vyslovena „Plná morální rehabilitace“.

připravil: Jiří Motloch

Marcela Kopečná přebírá ocenění in memoriam za podplukovníka in memoriam Františka Boudu:

P. Dujíček přebírá ocenění in memoriam za svoji matku paní Věru Dujíčkovou: