Vítejte na webových stránkách ČSSD Brno-Židenice.

Najdete zde aktuální informace o našich aktivitách v Brno-Židenice a kandidátech ČSSD za Brno-Židenice.

 


Náš „AMBEC“ aneb vzpomínka na oblíbeného učitele

So 05.07.2014 00:52

Náš „AMBEC“ aneb vzpomínka na oblíbeného učitele

Klikněte pro zvětšení obrázku.

Ruda Ambroz byl ve své době oblíbeným učitelem a mimo to mistr boxu.

V kterýchsi dvou minulých  číslech „Židenického zpravodaje“ jsem  našel zmínku o učiteli Rudovi Ambrozovi. Protože ale jen staří žideničtí či juliánovští pamětníci ho osobně znali, a já jsem jeden z dožívajících pamětníků, považuji za potřebné svoje vzpomínky na něj zveřejnit.

Ruda Ambroz byl ve své době oblíbeným učitelem, který, (na rozdíl od některých jiných učitelů, se kterými jsem se v životě setkal) dokázal svoje žáky skutečně probíranou látku na-učit a zanechat v nich citový náboj zájmu o probíranou látku předmětu. Učil za Druhé světové války na škole na Kamenačkách. Jeho aprobací byla čeština, zeměpis a tělocvik. Kromě toho, že byl učitel, byl také aktivní sportovec, boxer. V tehdejším „Protektorátu“ byli, (pokud se pa-matuji), dva špičkoví boxeři, Ambroz a Balšánek.

Ti dva se spolu bili o titul „Mistra Protektorátu“ se střídavým úspěchem. S německými boxery té doby se střetávat nemohli, to bylo z „politických důvodů“ preventivně zakázáno. Dovedu si živě představit, jak by se asi tehdy bili, kdyby jim byl takový zápas umožněn. No a protože byla válka a spojení se sportovním světem bylo ochromeno, mohli se tlouct jen s boxery v tehdejším protektorátním ringu. A tak byl – tehdy špičkový sportovec Ruda Ambroz donucen okolnostmi prožít svoje nejlepší sportovní léta, aniž mohl prokázat své boxerské kva-lity mimo Protektorát. A po válce už byl na boje v ringu „starý“. Je to sice jen můj názor, ale jsem přesvědčen, že tomu tak bylo.

Za Protektorátu se vyobrazení jeho postavy objevovalo na plakátech, zvoucích na boxerská utkání. My jsme tehdy jako kluci vyřezávali jeho obraz z plakátů a schovávali tak obrázek svého oblíbeného učitele jako relikvii.

Ale vraťme se k jeho učitelování. Musím nejprve popsat svůj nástup na tehdejší „měšťan-ku“. (Neboli na tak zvanou Měšťanskou školu). Za Protektorátu  byla uzákoněna osmiletá školní docházka, která byla ještě rozdělena do dvou kategorií. Ze čtvrté třídy obecné školy se vybraní žáci (s dobrým prospěchem) zúčastnili zkoušky o postup na měšťanku. Pokud tuto zkoušku složili, nastupovali začátkem příštího školního roku na měšťanku. Ti, co zkoušku ne- složili a ti, co nebyli vybráni, (tj. ti s horším prospěchem), zůstávali dále žáky obecné školy, kde dochodili zbytek do osmi let, patrně s méně náročnou učební látkou.

Ti, kteří prošli zkouškou, potom absolvovali první až čtvrtou měšťanku. Po válce, kdy byla opět uzákoněna devítiletá doba základního školního vzdělání jsme potom „dorovnali“ svoje školní vzdělání ve třídě, nazvané „JUK“ (Jednoroční učební kurs). To byl vlastně devátý ročník našeho základního vzdělání. Od nového školního roku v září 1945 potom byly opět spoje-ny třídy těch, kteří zůstali na obecné škole s těmi, kdo přešli na měšťanku. Ale od září 1945 nás už „Ambec“ neučil.

Když jsem vám už vysvětlil, jak byla za Protektorátu organizována školní výuka, můžu konečně začít psát o svých vzpomínkách na učitele Ambroze. Poprvé jsem se s ním setkal v pozdním jaru roku 1943, kdy jsem, spolu s dalšími spolužáky, u něj absolvoval, v rámci „zkoušky na měšťanku“ zkoušku z českého jazyka.

Tu zkoušku jsem absolvoval takřka „s odřenýma ušima“. V diktátu jsem udělal tři hrubky. Tedy – tři hrubé gramatické chyby. Proč ? Já jsem to původně napsal správně, jenže při zkou-šce jsem seděl vedle Milana Pačísky a to byl premiant třídy ! Ten tam ty tři chyby měl a tak  já v domnění, že je chytřejší než já, jsem to na poslední chvíli opravil podle něho. Ambroz to zřejmě viděl. A tak ještě dlouho po zkoušce, při vyučování mi to v žertu připomínal, a  zdůrazňoval, že je potřeba se učit,  abychom učební látku uměli, mohli se spoléhat sami na sebe a nemuseli opisovat.

Při výuce českého jazyka nás Ambroz také seznamoval s českou literaturou. Ale jak ! Ob-čas přinesl jakousi, pečlivě  zabalenou knížku, ze které nám četl pohádky. Musíte si uvědomit, že to, co popisuji se odehrávalo za tuhého protektorátního útlaku, kdy se i za drobnost, která se znelíbila Němcům mohl člověk dostat na popraviště.

Jednak dokázal číst melodramaticky, jednak ty pohádky (zřejmě sám) upravoval, takže je situoval do Židenic či Juliánova – například děj pohádky o pradědečkovi, který odhalil lordovi Havelockovi loupežníka Lotranda situoval do hospody u Volejníčků (dnes „U Malchrů“). (Sečtelý čtenář už jistě ví, jaké to byly pohádky). Věřte, že jsme jeho čtení pohádek ze zná-mého prostředí hluboce prožívali.

Žadonili jsme, aby nám řekl, co je to za knížku a kdo ji napsal. On říkal, že je to jeho ta-jemství, ale, že jednou, „když budeme hodní a zasloužíme si to“, tak že nám to řekne. Teprve nějakou dobu po válce, až se mi dostala do rukou knížka „Devatero pohádek“ od Karla Čapka jsem pochopil, co to bylo za pohádky, které nám v době hlubokého totalitního útlaku nacistů četl, a to ještě ve vlastní úpravě ! Tak nám, dětem, přibližoval vlastenecký učitel Ambroz prá-ci našeho literárního velikána, jehož tvorba byla v oné době na indexu. Vědomě riskoval, ale zřejmě to považoval za svoji povinnost českého učitele.

Nebyl sám. Učitel Coufal nás zase v němčině učil píseň „Fangt an!“, A já jsem teprve po válce zjistil, že tuto píseň jsme zpívali na melodii Marseillaisy. Tak se naši učitelé v době Druhé světové války, v době potlačování české i zahraniční kultury nás snažili naučit něco, co překračovalo rámec tehdejších osnov.

Jednou, mám ten pocit, že to bylo 20. dubna, to se slavily Hitlerovy narozeniny, jsme se museli, všichni žáci školy, sejít v kreslírně – to byla největší místnost školy, a tam nám pan ředitel vysvětloval, jaký že je to významný den, ten dnešní den a na závěr (to nebyla iniciativa ředitele školy, to bylo nařízení, které se muselo bezpodmínečně splnit) nám pustili školním rozhlasem z gramofonové desky německou hymnu a my jsme, všichni žáci, včetně učitelů, po dobu hraní té hymny museli zdravit zvednutou pravicí.

Když jsme tak stáli s tou rukou, zvednutou k „arijskému pozdravu“ vzpomněl jsem si, jak když jsem se jednou otce zeptal, proč se Němci zdraví zvednutou pravicí, řekl mi otec v žertu : „Víš, to oni ukazují – tak vysoko skáče náš pes !“ Rozhlédl jsem se po spolužácích a napadlo mi : „Teď všichni ukazujeme, jak vysoko skáče náš pes !“ Ta myšlenka mi v té chvíli připada-la tak absurdní, že jsem se rozesmál. Učitel Ambroz, který stál naproti  mně, když viděl rozchechtaného kluka, rozesmál se také a dopadlo  to tak, že než hymna skončila, řehtala se celá škola. Dopadlo to s námi dobře. Nebyl žalobce.

S Třetí říší to už šlo z kopce, přežili jsme nálety i frontu a dočkali se osvobození. Učitelé se nás po osvobození snažili naučit to, co nás za války učit nemohli, ale to už je také jiná kapitola.

Ruda Ambroz nám po válce vyprávěl o svém příteli, sportovci a olympionikovi Janu Gajdošovi, který byl vězněn také v Kounicových kolejích a krátce po osvobození na následky útrap zemřel. Ambroz za války bydlel nedaleko Kounicových kolejí. Z okna  svého výše polo-ženého bytu prý viděl i na popraviště. Vyprávěl nám také, jak se občas snažil předávat vězňům v Kouničkách zprávy o situaci na frontách. Například, když došlo k invazi spojenců, vy-sílal slovo invaze morseovkou tak, že jakoby umýval okno. Půl okna byla tečka, celé okno čárka. Bylo to sice zdlouhavé, ale vězni mu prý příjem zprávy potvrdili několikerým pohybem větracího okénka. Inu, lidé si tehdy pomáhali jak mohli a považovali  to za svoji občanskou povinnost.

V novém školním roce 1945 – 1946 odešel Ruda Ambroz na jinou školu. Prý do Králova pole. Na jeho místo nastoupil češtinář Haderka. Ale to už je zase jiný příběh.

S Rudou Ambrozem jsem se ještě setkal někdy ve druhé polovině sedmdesátých let minulého století, kdy jsem jej náhodně potkal v Králově poli. Pozdravil jsem jej a přihlásil se k ně-mu jako jeho bývalý žák. Omlouval se mi, že už si to nepamatuje. Řekl mi tehdy doslova : „Víš, chlapče, těch ran do hlavy, které jsem při svém oblíbeném sportu dostal, těch bylo moc. A důsledkem toho je, že si už vůbec nic nepamatuji. Nezlob se na mne, je mi to líto, ale to co mi vyprávíš mne překvapuje, protože já si už něco takového vůbec nepamatují. To je důsledek sportu, kterému jsem věnoval celý život.“

Pak jsem jej ještě viděl někdy v první polovině osmdesátých  let v televizi, v inscenaci tehdejšího brněnského televizního studia, ve hře západního autora o dožívajících boxerech. Roznášel tam papalášům boxerských klubů kafe. Prý ho doté hry tehdy prosadili jeho sportovní přátelé. Krátce na to jsem četl v novinách zprávu, že zemřel.

Toto je moje vzpomínka na mého učitele Rudu Ambroze.

Josef  Pokorný

Zdroj: Židenický Zpravodaj