Vítejte na webových stránkách ČSSD Brno-Židenice.

Najdete zde aktuální informace o našich aktivitách v Brno-Židenice a kandidátech ČSSD za Brno-Židenice.

 


Bohumil Hrabal a Židenice

Út 25.02.2014 00:00

Bohumil Hrabal a Židenice

Klikněte pro zvětšení obrázku.

Dne 28. března uplyne přesně sto let od chvíle, kdy v Židenicích narodil Bohumil Hrabal.

Dne 28. března uplyne přesně sto let od chvíle, kdy v Židenicích poprvé spatřil světlo světa jeden z nejvýznamnějších českých spisovatelů 20. století Bohumil Hrabal. Na svět přišel literární velikán v roce 1914 v domku číslo 47 na Balbínově ulici jako nemanželské dítě svobodné matky Marie Kiliánové. Ta se o dva roky později provdala za Františka Hrabala, který malého Bohumila adoptoval a dal mu svoje příjmení. Do svých tří let žil potom Bohumil s babičkou v Židenicích a roku 1917 se přestěhoval za rodiči do Polné, kde oba pracovali jako účetní v pivovaru. Na krušné začátky v novém bydlišti později Hrabal vzpomínal: „V Polné se mi stýskalo po Židenicích. Dvakrát jsem sedl do vlaku a chytili mne v Šicndorfě na nádraží. Jindy jsem se schoval v prázdném sudě na nákladním autě a po hodině jízdy jsem se zvedl a poškrábal šoféra okénkem v kabině a řekl jsem: Pane Brabec, já jsem tu! Pan Brabec se polekal, ve vesnici mne předal četníkům.“

V roce 1919 se Hrabal stěhoval znovu, tentokrát do Nymburka, kde absolvoval obecnou školu a po ní se vrátil do Židenic, kde nastoupil na České státní gymnázium (dnešní Gymnázium na Tř. Kpt. Jaroše) a opět bydlel u své milované babičky. Už v primě ale Hrabal propadl ze šesti předmětů, paradoxně i z češtiny, a tím jeho studia v Brně skončila. Do Židenic k babičce Kateřině se ale až do svých pětadvaceti let každé prázdniny na dva měsíce vracel, na což později vzpomínal: „Jako kluk jsem jezdil každé prázdniny do Brna-Židenic, do maličkého domku na Balbínce. Mírou mých věcí byla babička. Ta dovedla všechno. Tovární dělnice, která měla vlastní vinohrad, zahrádku a hlavně … měla styl. Takový zvláštní styl krásných prostých lidí. Dodnes, ať dělám co dělám, vždycky jako by se to dělo v její přítomnosti.“ K onomu stylu se rovněž váže jedna další zajímavá Hrabalova vzpomínka: „Povídala mi sestřenka: Letos ti bylo šedesát, tak ti něco musím říct. Povídala tetka Černošková, že tvoje mama, jako teta Mařa, jednou v neděli o polednách roku devatenáct set třináct řekla svým rodičům, že je v jiným stavu a že její milenec si ju nechce vzít. Tvůj děda položil lžíci, vytáhl z almary ručnici a Mařu na dvůr a křičel: Klekni si, já ti zastřelím! Vyšla tvá babička Kateřina a řekla: Nechte toho a pote jezt, nebo to vystydne.“

Po neúspěchu na gymnáziu v Brně se Hrabal vrátil do Nymburka a nakonec, byť s obtížemi, získal středoškolské vzdělání zde a přihlásil se na právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Studia ale kvůli uzavření vysokých škol během okupace za druhé světové války dokončil až v roce 1946.

Během svého života vystřídal Hrabal řadu povolání. Za války pracoval jako železniční dělník a výpravčí, což následně ovlivnilo i jeho literární tvorbu, později byl také pojišťovacím agentem, obchodním cestujícím, baličem starého papíru či kulisákem. Spisovatelem z povolání se stal až v roce 1963, avšak po roce 1970 nemohl několik let publikovat a psal jen do samizdatových a exilových periodik. Zemřel roku 1997 po pádu z okna Ortipedické kliniky nemocnice na Bulovce, ve které se léčil.

Za svoji literární činnost Bohumil Hrabal obdržel řadu cen a vyznamenání: za román Příliš hlučná samota italskou literární cenu Premio Elba, za knihu Obsluhoval jsem anglického krále Národní cenu České republiky a francouzské vyznamenání Rytíř umění a písemnictví, za film Ostře sledované vlakypotom společně s Jiřím Menzelem Státní cenu Klementa Gottwalda. V roce 1989 obdržel titul zasloužilý umělec a v roce 1996 mu prezident Václav Havel předal medaily „Za zásluhy“.

Na svého slavného rodáka nezapomněly ani Židenice. Na rodném domku je umístěna pamětní deska a v Balbínově ulici má Hrabal rovněž pomník, na němž stojí jeho slova: „ … a vůz pohřební s rakví stoupal k pumpě a tři domy dál, Turečkův dům a Andrejskův a Kocourkův, a potom do pravého úhlu vzhůru posledních padesát metrů na hřbitov, kde v té zatáčce ještě jednou si koně odpočali, aby pak vytáhli jednoho jediného nebožtíka do brány hřbitova.“ V roce 2003 byla Hrabalovi  in memoriam udělena pocta Osobnost městské části Brno – Židenice. A nezapomněl ani on. Ačkoli v dospělosti už do Brna téměř nejezdil, vracel se k němu od sedmdesátých let v rozhovorech a dalších textech, například v rukopisu Já si vzpomínám jen a jen na slunečné dny (1973, vydáno 1998), v němž zachytil především Brno svého dětství – Balbínku a Starou Osadu.

  Mgr. Milan Strmiska, kronikář Židenic

Zdroj: Židenický Zpravodaj

Rodný dům Bohumila Hrabala na Balbínově ulici s netradiční pamětní deskou:

 

 

Pomník Bohumila Hrabala na konci Balbínovy ulice: